Už dávno jsme to chtěli uskutečnit, a vždy se našlo něco, proč ne. Po krásných dovolených s cyklistickými cestovkami se stany, polní kuchyní, později v penzionech, apartmánech v severní Itálii (Garda ,Ledro…) to chtělo změnu. Pořídili jsme si pejska (parádního Chodského psa) a chtěli s ním začít cestovat trošku jinak. Tak jsme oživili dávný sen. Hledání půjčovny, která by byla ochotná nám auto půjčit, ani netrvalo dlouho. Prostě jsme měli štěstí, a v květnu jsme se jeli na toho krasavce mrknout. Potřebovali jsme vidět naživo náš přechodný domov na 15 dnů. Termín na září jsme si ihned nadšeně zamluvili a tím náš nápad zpečetili.
Kam pojedeme? V tom jsme měli od začátku jasno. Severní Itálie je naše srdeční záležitost, takže jsme k tomu nabalili další cíle a vznikl nám krásný okruh přes Rakousko, Německo, Itálii a Slovinsko. Habrůvka- Traunsee- Sylvensteinsee- Lago di Breies- Misurina (Antorno)- Passo Giau- Bovec(Vodence)- Trenta- Habrůvka.

Začali jsme zjišťovat, kde vlastě budeme s autem parkovat? Kempy? Poprvé jsme zjistili, že existuje něco, co se jmenuje STPL a hned se nám to začalo líbit. Spát na parkovišti? A to jde? Jasně že to jde,samozřejmě jen tam, kde to není zakázáno. Díky cenným radám ve dvou facebookových skupinách jsme objevili aplikaci park4night, a pak už to plánování šlo jednoduše. Deníček se plnil souřadnicemi i s alternativami, kdyby se nám někde nelíbil (líbilo se nám všude).

Pak už stačilo jen navařit, zavařit a zamrazit proviant na 15 dnů, vše zvážit (není to legrace, opravdu jsme vše doma zvážili a pro jistotu vyrazili na naši Tour s menším množstvím vody, abychom případně v Rakousku neměli potíže s nadváhou). Při návratu domů nás zvážili, ale to už jsme se nebáli nadváhy, zásoby byly snězené, vodu nazbyt jsme taky nevezli, a tak nás jen odmávli.

Na samém začátku jsme si řekli, že celá cesta je náš cíl, nejen dosáhnout jednotlivých míst, ale prostě si to užít a kochat se, pokud možno mimo dálnice. Jen první a poslední den jsme pojali spíš jako přepravní a frčeli po dálnici.

Protože jsme sebou měli našeho Badíka, museli jsme myslet na pravidelné venčící zastávky, uvařili jsme kávičku, dali sváču nebo oběd v pohodlí auta (toho jsem se zkraje nedovedla nabažit). Prostě nechvátat.

První dvě noci jsme strávili už asi 350 km od domova u krásného jezera Langbathsee (jsou to vlastně 2 jezera) asi 10 km od Traunsee (v městečku Ebensee totiž kvůli trhům nefungoval STPL, to nás vyhnalo do kopců k Langbathsee ), suverénně jsme zaparkovali a začali jsme si to opravdu užívat. Nebyl zde ale vůbec signál, takže druhý den nezbylo než parkoviště opustit (naše rodinky doma byly vyděšené, že se nehlásíme) a sjet serpentiny dolů. Tady jsme poprvé a naposledy podcenili předstartovní přípravu – naštěstí lítaly jen dva kartáčky na zuby, pasta a kalíšek po koupelně- ale stejně to byl pěkný randál. Po návratu jsme dokonce našli naše místečko neobsazené. Užili jsme si koupel v ledovém jezeře a následující den i krásnou túru kolem jezer.

Po dvou nocích u Langbatsee jsme odpoledne vyrazili dál směrem k Německu, na přespání jsme našli klidné parkoviště u Wallersee. Míjeli jsme Attersee, Wolfgangsee, ale bylo to tu na nás moc rušné. Ráno koupel v jezeře a přesun k Sylvensteinsee v Německu (asi 30 km od severního cípu rakouského Achensee). Jezero není na koupání, je to zásobárna vody a tak je opravdu klidné, jen sem tam nějaký kajak. Je zde parádní STPL v lesíku, místa pro auta dostatečně vzdálená. První noc byla zadarmo, jelikož jsme netušili, že parkovací automaty fungují. Na každém (a byli tu 3) byla cedule odkazující na další automat. Jak jsme druhý den zjistili, bylo to jen preventivní opatření pro případ poruchy a fungovaly všechny :-). Druhou noc už jsme zaplatili 4 Eura a před odjezdem doplnili vodu a zbavili se odpadu.

Následoval přesun do Itálie. Zde se pan řidič nějak pomátl, a i když jsme přece jen chtěli jet kousek po dálnici, vyřadil z navigace placené úseky. A tak si poprvé užil řízení toho 7,5m dlouhého kolosu v sedlech. Nebylo jen jedno, ale Gardena stála za to. Brali jsme to s humorem a užili si i tuhle vsuvku. Nějak se mu to zalíbilo, a začal sedla vyloženě vyhledávat.

Mířili jsme ke krásnému jezeru Lago di Breies kousek od Toblachu. Je zde hodně parkovacích míst, jedno parkoviště jsme zvolili na přespání, a ráno jsme zaplatili 6 Euro. Za denní parkování pak dalších 10 Euro. Jezero je hojně navštěvované, ale my stihli vyrazit na výlet brzy. To je obrovská výhoda spaní na parkovišti u turistických tras. Jste všude dřív, než se ostatní vyberou z hotelů a penzionů po snídani a přesunu. U jezera je hotel, který je zajímavý tím, že zde na konci 2. světové války byli internovaní prominentní vězni, které chtěli Němci využít při vyjednávání na konci války.

 

Po řádném odpočinku a obědě v obytňáčku (to se nám vážně moc líbí) jsme se přesunuli k jezeru Misurina. Na přesun k několik kilometrů vzdálenému jezeru Antorno jsme si museli počkat skoro do večera. Jel se tu totiž závod horských kol. Našli jsme si parkoviště, kde jsme nebyli sami s obytňákem, odkud jsou vidět Tre Cime. Odvážili jsme se vyndat židličky a trošku kempovat a koukali jsme na ty kopce. Nádhera. Spousta aut a motorek mířila ještě dál a blíž k Tre Cime, ale když jsme v dálce viděli tuhle hodně panoramatickou silnici, za niž bychom prý zapaltili 40 Euro, tak jsme zůstali u Antorna a měli Tre Cime na dohled.

Ráno jsme se přesunuli k snad nejkrásnějšímu místu našeho putování. Passo Giau. K němu nás nějak souřadnice nechtěly dovést nejkratší možnou cestou, tak jsme se spolehli na sebe, a dojeli do sedla z údajně snadnější strany od Cortiny d´Ampezzo.

Vždycky jsme ty nádherné dolomitské skály chtěli vidět, ale takhle zblízka, to byl alespoň pro nás opravdu splněný sen. Našli jsme si parkoviště Ponte di Rocurto asi 2 km pod sedlem Giau, a druhý den jsme si na ty kopce mohli opravdu sáhnout. Cílem bylo jezero Federa. Informace z internetu sice říkaly, že alespoň první polovina je pohodová turistika, ale autora tohoto spisku jsem proklínala první 4 hodiny z 8. Ale ty panoramata…. Zvládli jsme to i s Báďou a po kamenech jsme se poprvé v životě dostali do 2500n.m.. Určitě jsme zatím nic náročnějšího nešli, ale večer u štamprličky něčeho ostřejšího už se nám to jevilo docela romanticky.

Další ráno jsme se posunuli nádhernou italskou přírodou, a přes malebná městečka do Tarvisia, kde konečně došlo na nákupy. Italské sýry, Grappa, olivové oleje…

A cílem k přespání je Lago di Predil . Večerní procházka u jezera. Je to tu takové zvláštní. Polorozbořená, ale fungující restaurace, 2 parkoviště. Shodli jsme se na tom, že je to tu krásné, ale tak trošku smutné….

A ráno přesun do Slovinska od jezera Predil jak jinak než sedlem Predil. Koukali jsme v němém úžasu, když se proti nám vynořil kamion z Bosny. Vůbec jsme nechápali, jak to mohl projet. Zamířili jsme už tentokrát do kempu Toni kousek od Bovce. Takže poprvé kempujeme (vysunujeme markýzu, vytahujeme židličky, stoleček), ve Slovinsku to asi ani jinak nejde.

Řeka Soča je nádherná, ledová, což ale Báďovi vůbec nevadí a cachtá se ostošest jako ostatně všude, kam jsme doposud zavítali.

Hned vedle nás je raftařský kemp, kam večer přijíždí parta Čechů, a i když je všude psáno, že noční klid je od 22, jeden Pepin tam s kamarády huláká až do 3 do rána!!!!. Takže ráno na 100% oceňujeme výhody domečku na kolečkách (přece je nebudeme poslouchat další noc) a stěhujeme se do kempu Triglav ve vesnici Trenta. Tady je to mnohem lepší. Cena stejná, 11 Euro za osobu na noc, ale je to tu klidnější, blíž k turistickým trasám, kousínek od plážičky u řeky Soči a asi 1,5 km na parkoviště odkud se vychází na Triglav.

Trošku se nám zkazilo počasí, ale obytňáček poskytuje dokonalý komfort. Báďu jsme venku vydrbali dosucha a šup domů do tepla.

A je tu pondělí, den našeho návratu. Předchozí den pršelo, ale na cestu se nad námi pánbíček smiloval a zařídil sluníčko. Čeká nás Vršič pass, silnice, kterou za první světové války stavěli ruští zajatci. Jsme trošku nostalgičtí, loni jsme ho jeli na kolech z opačné strany a teď, když to jedeme obytňáčkem  sami sobě se divíme, jak jsme to mohli dát.

V sedle na chvilku zastavujeme a pak sjíždíme směrem ke Kranjske Goře. Cestou míjíme krásnou stavbu kostelíka Ruská kapelica, který je tu na památku těch, kteří silnici stavěli. Ještě pár fotek u jezírka Jasna v Kranjske Goře a pak už přes Tarvisio (sýry, Grappa, olivové oleje…….) po dálnici domů.

A je to. Nádherná 15 dnů trvající dovolená se spoustou zážitků skončila. Teď ještě v pořádku vrátit uklizené autíčko. Bude nám po něm fakt smutno. „ Náš milovaný T449“ nám opravdu přirostl k srdci. Ani jsme si nemysleli, že se nám to bude tak moc líbit. Nic jsme neřešili, jen jsme se posunovali od místa k místu. Auto je perfektně vybavené, klidně by se tam vešly zásoby alespoň na 3 týdny pro naši tříčlennou posádku. Neradi chodíme po obchodech když nemusíme, takže jsme si naplno užívali, že si vše potřebné vezeme sebou, na Stellplatzech jsme za pár Euro doplňovali vodu a zbavili se nepotřebných tekutin, to vše probíhalo samozřejmě a bez jakýchkoliv zádrhelů.

Natočili jsme cca 2000km. První přesun byl asi 350 km a poslední kvůli počasí přes 500, ale jinak jsme dodržovali vzdálenost mezi jednotlivými místy maximálně 160km a užívali si to. V Itálii jsme se posunovali i po 30 km. Spali jsme na 9 místech, někde jen jednu noc, někde 2 podle toho jak se nám chtělo. Svoboda je svoboda a nikam jsme se nehonili.

Celkem jsme za parkování, vodu, a pár nocí v kempech utratili 1600 Kč!!!! To je fakt. Až jednou pojedeme s vnoučaty, tak určitě budeme víc v kempech, protože drobotinu na parkovišti asi nevypustíte, budou potřebovat hřiště, trošku zábavy, ale pro nás dva s Báďou byla varianta odlehlejších míst na spaní nejlepší. Vykoupali jsme se v mnoha jezerech a řekách, ráno a večer když turisté odjedou a zůstane jen pár obytňáků je tam absolutní klid, zatáhnete roletky a závěsy a je pohodička . Jestli něčeho litujeme, tak jen toho, že jsme takhle nezačali jezdit dávno, ale my se to teď budeme snažit dohnat

Příští rok zase, ale na 3 týdny 🙂